My Češi jsme v třídění odpadů na špičkové úrovni a jsme za to často chváleni. Třídí u nás 73 % obyvatel. Už od malička nás učí kam s odpadem a možnost třídit máme téměř na každém rohu. Co už není tak moc známé je, kam odpad putuje dál a co se s ním děje.
Třídění vs recyklace
Třídění a recyklace není to samé. Reklamou jsme ujišťováni, že když doma odpad vytřídíme a odneseme do barevných kontejnerů, tak je problém s odpady vyřešený. Tříděním ale cesta odpadu pouze začíná. Úskalí navazujícího procesu recyklace jde dobře ukázat na příkladu plastů, kterých je z tříděných odpadů nejvíce a představují největší problém.
Z veškerého plastového odpadu skončí ve žlutých kontejnerech jen přibližně 60 %. Zbylých 40 % není vytříděno a končí především na skládkách. Plasty ze žlutých kontejnerů nejprve putují na dotřiďovací linku, kde musí být ještě jednou ručně přetříděny, aby se oddělily různé druhy materiálů. To není vůbec snadné, protože plastové výrobky mají nejrůznější tvary, barvy i velikosti. V plastovém odpadu najdeme okolo dvaceti různých druhů plastů a velmi často se na jednom výrobku kombinuje několik materiálů, což komplikuje třídění.
Kde plasty končí?
Výrobky z kombinovaných materiálů se před recyklací musí nejprve oddělit na jednotlivé materiály a ty se následně mohou roztřídit a pokračovat k recyklaci. To je pro třídící linku natolik komplikovaný proces, že recyklaci zcela vylučuje. Výsledkem je, že se z vytříděného plastu do recyklace dostane pouze polovina. Zbytek se bohužel spálí. To znamená, že jen 30 % ze všech vyhozených plastů se dostane k recyklaci.
Podle dosavadního vývoje se odhaduje, že v roce 2050 se k recyklaci dostane už jen 25 % z celkové produkce plastů. Na obzoru tak není žádné zlepšení.
Největším problémem je ale celkové množství odpadu, které se každý rok zvětšuje a neumíme si s ním poradit. Často se upínáme k nejrůznějším inovacím a vynálezům, které si mají s odpadem poradit za nás – bakterie, které rozloží plasty; umělá inteligence, která vytřídí plasty tak dokonale, že je bude možné dokola recyklovat; rozložitelné bioplasty a mnoho dalšího. Všechna tato řešení se ukázala jako falešné naděje nebo greenwashing. Bioplasty jsou větší problém než plasty samotné, bakterie plast nerozloží, protože to není přirozená látka a na dotřiďovacích linkách stále pracují lidé, kteří se musí probírat stále větším množstvím odpadu.
Proč se nerecykluje, když jsou materiály tak cenné?
Vybrané druhy plastů z dotřiďovací linky následně cestují na místo, kde jsou přeměněny v granulát z druhotných surovin (tzv. re-granulát), který se používá na výrobu nových plastových výrobků. Jedná se o složitý proces se spoustou mezikroků, který je náročný na lidskou práci i energie. Výroba plastového recyklátu je proto poměrně hodně nákladná a jeho vysoká cena je tak hlavní důvod, proč o něj není velký zájem. Trh s recyklovaným plastem je spíš uměle vytvořeným řešením, které i přes vehementní podporu nefunguje a dle dostupných prognóz fungovat nebude.
Dotřiďovací pás k ručnímu vytřídění plastů (zdroj: ekokom.cz)
Krátký život plastu
Recyklovaný plast se navíc nesmí použít na kontakt s potravinami (s výjimkou PET lahví) a zároveň není tak snadno tvarovatelný a barvitelný. Zkrátka se hodí jen na nějaké produkty a i tak se často vyplatí koupit si materiál nový. Zjednodušeně lze říci, že nejlépe ze všech plastových výrobků je na tom PET lahev, ze které se může stát ještě jednou lahev, následně třeba spacák nebo bunda a ty zase končí ve spalovně.
Po 1 tuně spálených odpadů zůstane zhruba 250 – 350 kg převážně toxického popílku, popelu a strusky.
Recyklace může působit jako řešení, avšak u příkladu plastu prvním kolem recyklace projde jen 30 % materiálu, který následně v druhém kole smyčku opouští směr skládka nebo spalovna. Skládkování ani spalovna ale nejsou dobrým řešením. Ať už se odpad rovnou uloží na skládku nebo se spálí a poté se uloží popel, popílek a struska, stále se jedná o toxické materiály, které se uvolňují do půdy a vody. Tyto odpady obsahují mimo jiné například dioxiny, poškozující vývoj nervové soustavy u dětí a negativně ovlivňují imunitu, fungování štítné žlázy nebo reprodukční systém člověka. Tyto látky jsou bioakumulativní, a tedy jen velmi pomalu odbouratelné jak z životního prostředí, tak z lidského organismu.
Co s tím?
Cesta je omezit jednorázovost, nespoléhat na recyklaci a používat věci opakovaně – opravovat, vymývat a vracet. Stále dokola, dokud to jde. Je obtížné prohlédnout greenwashing ze strany nadnárodních korporací, obalových firem a svozových společností, ale je to to první, co je potřeba udělat. Nekonečná spotřeba nekvalitních či jednorázových věcí není tou správnou cestou, je ale v zájmu některých firem ji co nejdéle udržovat. Zelené obaly a falešné certifikace jsou jen pouhou kosmetickou úpravu, která oddaluje nezbytnou transformaci.
Je na nás, zda podpoříme změnu ve společnosti která nás posune zase o něco dál.
Bezobalové nakupování do vlastních nádob (zdroj: bezobalu.org)
